skip to main |
skip to sidebar
Renesanční zámek v Radimi nedaleko Peček u Kolína je poměrně novinka. Pro turisty je otevřený teprve dva roky. Nový pan majitel, kterého jsme tam mimochodem zahlédli, zámek zrekonstruoval a otevřel pro veřejnost.
Jedná se o krásnou ukázku renesančního venkovského zámku. První zmínka o tvrzi se váže k roku 1430 a ke jménu Wolfarta z Javora; majiteli se postupně stali Zárubové, kteří dali stavbě podobu zámku /r. 1610 bylo dostavěno hlavní východní křídlo/, dále pak Lichtenštejnové a nakonec v roce 1927 pan doktor Jaroslav Bukovský - osobní lékař T.G. Masaryka. V restituci byl zámek Bukovským vrácen, ale pro nezájem jej odprodali r. 2005 současnému majiteli. Ten zpřístupnil první okruh r. 2008. V současné době jsou k dispozici 3 prohlídkové okruhy, z nichž jsme my absolvovali první dva - tedy reprezentační místnosti horních pater, kde jsme se seznámili s úrovní bydlení šlechty v 16. a 17. století; další okruh byl spíše technického zaměření - vedl zámeckým sklepením a přízemím zámku, k vidění byla černá a bílá kuchyně /v černé nám rozdělali i oheň/, strážnice, kanceláře, místnosti pro čeládku a vězení.
Průvodci do toho dali srdce a bylo vidět, že tím opravdu žijí...Hodně nám to dalo a určitě bychom návštěvu doporučili všem - i dětem, už pro to, že třetí okruh je pohádkový a ti odvážnější se mohou vydat třeba zachránit princeznu uvězněnou ve věži zlým černokněžníkem :)
Protože nás poslední výlet na Orlík neodradil od záměru chodit po krásných Čechách, naplánoval jsem po dohodě s Makulovými další kratičký výlet, tentokrát na zříceninu Trosky.
Počasí vůbec nevypadalo vábně a nebylo vůbec jisté, zda k nějakému výletu vůbec dojde. Ovšem ráno vypadalo moc hezky a počasí se zdálo být jako stvořené pro konání nějakého výletu - a tak se jelo.
Cestou nás ale zastihl déšť, který znovu vyvolal diskusi o tom zda být, či nebýt:)
nakonec jsme dojeli na Trosky a rozhodli se výlet absolvovat s tím, že nějaká přeháňka nás přeci nerozhodí. Zaparkovali jsme pod zříceninou a tamní obsluha ihned vyinkasovala 100,- parkovné. O pár set metrů výš již byl vstup do Troseckého areálu, ke kterému jsme se dostali /hlavně Ivča/ poměrně rychle, a to i přes to, že kolem neustále projížděla svatební auta za neustálého troubení. U vstupu nás ale čekala studená sprcha, protože vstup do areálu byl podmíněn úhradou jakési divadelní akce, jejíž výše by nás vyšla tuším na 600,- což jsme se ji rozhodli neakceptovat. Já jsem si aspoň vymohl vstup za bránu k suvenýrům, kde jsem si chtěl zakoupit turistickou vizitku, ale paní byla veselá a sdělila mi, že vizitky nedodali. Nabídla mi jakousi samolepku s tím, že si z ní vystřihnu krávu a zůstanou mi akorát ty Trosky a ty už se přeci do deníku dají nalepit :)
No nic, vydali jsme se po turistické značce do Borku, kde jsme měli v plánu absolvovat občerstvení. Cestou nás stihl déšť a k tomu ještě kus cesty vedl přes pole s elektrickým ohradníkem. Čekali jsme kdo dostane tu šlupku...nakonec to byl Taffy chudák :(
Do Borku jsme dorazili promáčení a po zhlédnutí urbanistického řešení obce jsme se i vzdali šance na nějakou hospůdku. Naštěstí někdo zahlédl v dáli hospodskou vývěsku a tak jsme zkusili štěstí. Kupodivu se z toho vyklubala super hospůdka s příjemným vrchním, který byl zároveň i majitelem. Hned nás informoval, že peče domácí bůček a dodělává fazolačku a jestli prý počkáme, tak nebudeme litovat. Nelitovali jsme, opravdu ne. Připadali jsme si jako na zámku a strava byla prostě báječná. S Radkem jsme si dali po dvou pivech a dvou panácích na zahřátí, všichni si dali polívku a já s Radkem ten výborný bůček. Docela nás pobavilo, že Láďa /tak se pan vrchní jmenoval/ nám přinesl ukázat i ten pekáč, kde se bůček pekl, asi abychom mu věřili, že nekecá :) Já si tedy dal porce dvě. Odcházelo se nám těžko, páč Láďa nám oznámil, že druhý den se u něj peče kachýnka...Vzali jsme si aspoň kontakt a hezky se rozloučili. Na mapě pak na Láďu odkazuje modrá šipka. Vydali jsme se vstříc druhé třetině naší cesty na parkoviště u rybníka Vidlák. Příjemná procházka, ale kus před cílem nás chytil silný déšť, a nálada začala klesat. Na Vidláku byl jakýsi bufet a pod slunečníky, které zachytávaly většinu deště seděli trampové a hráli na kytaru. Tak jsme se posadili na chvilku a poslechli si ty písničky co jsme si zpívali u ohňů, když jsme byli mladší.
Po chvilce odpočinku a vida, že počasí se asi už nezlepší jsme vyrazili na poslední část naší expedice :). Byla to červená stezka a já čekal, kdy a kdo mne začne proklínat jako první, protože náročnost terénu překvapila i mne. Kupodivu Ivča, která je na tom pořád nejhůř si počínala jako nějaká atletka a všichni jsme dorazili k autu ve svorné náladě, za což všem děkuju a Ivče zvlášť. Po tom výletě nezůstala na nikom niť suchá, ale ten pocit, že už to máme za sebou, to všechno vynahradil. Radek ještě nakoupil nějaké suvenýry a jeli jsme dom.
